Žijeme jen pro "Lajky"

Svět se mění před očima a každý z nás se ho občas pokouší zachytit a podělit se o to s ostatními. Už jsme zřejmě netoužíme uchovávat si svoje prožitky uvnitř sebe sama. Všechno prostě musí ven. Ať to všichni vidí.

Žijeme jen pro „lajky“

Je tomu už víc než deset let, kdy se do mého života začal vkrádat nový fenomén – Svět sociálních sítí. Přijal jsem tuto novinku jako jedinečnou možnost spojit se s několika spolužáky, kteří se roztrousili po celém světě. A jediný způsob, jak se s nimi spojit je vyhledání na sociální síti.  V neposlední řadě se tyto sítě staly možným zdrojem různých informací. Ne vždy informací pro život důležitých, ale čas od času tam člověk narazil na kuriozity z oblastí jemu blízkých nebo na informaci, která mu dopomohla obohatit jeho kulturní a společenský život.

Postupem času jsem zapadl do komunity účastníků tohoto zájezdu po virtuálním světě sociálních sítí. Pozoroval jsem z povzdálí, jak se většina dělí o interesantní zážitky ze svých cest. Jak si touto cestou zvednou svoji společenskou prestiž, když se podělí o svoje pracovní nebo životní úspěchy. I já jsem se občas této „hry“ účastnil, i když těch úspěchů bylo pomálu. Nicméně vždycky mě potěšilo, když mi pod mým příspěvkem přistál nějaký ten lajk nebo pochvalný komentář.

Po nějakém čase jsem začal pozorovat, jak těchto zajímavostí ze světa ubývá. Jak kaleidoskop kuriozit a životních reportů začíná postrádat atraktivnosti a přibývá příspěvků, které nejen že nudí, ale začínají spíše obtěžovat. Každopádně závislost po každodenním přísunu Lajků a srdíček narůstá, možná se z toho stává lehká závislost.

Denní norma příspěvků 

Ale jak takovou závislost ukojit, když nenavštěvuji atraktivní místa každý den? Začínám se uchylovat k „fejsbukové“ rutině. Ze zoufalosti a s nastupujícím absťákem fotím sousedův dvorek, teploměr, který ukazuje ke zděšení všech zúčastněných v letních měsících tropické teploty a v neposlední řadě nesmí chybět celodenní strava. Pryč jsou doby, kdy jsem si vyhrál se stylizací svého oběda tak, abych udivil širokou veřejnost. Teď je důležitější splnit denní normu příspěvků a  posbírat za to co nejvíce kladného hodnocení. Časem jsem zjistil, že většina z okruhu mých příznivců už lajkuje automaticky, bez ohledu na kvalitu sdíleného výtvoru. Moje potřeby to ovšem dokonale splní. Pokud se nedostanu k focení potravy, tak nezoufám. Stačí vykouknout z okna a vyfotit padající sníh. To je přece taky velice interesantní, že v prosinci sněží. Takže sníh nebo zapálená adventní svíčka a cíl je opět splněn.

Nedočkavost Lajky přináší

Zamyslel jsem se nad svým konáním a položil si otázku, co mě k tomu všemu vede? Odpověď může být velice prostá -  ztratil jsem sociální kontakt. Žiju si každý den svůj život uzavřený uprostřed davu, který mě obklopuje. Dřív jsem posbíral několik zážitků za den. Některé zábavnější a některé míň. Počkal jsem si na večer, kdy jsme se potkali s rodinou nebo přáteli a o všechny prožitky se vzájemně podělili. Dnes mám potřebu vše sdělit okamžitě. Sdílet svoje pocity online. Nechci čekat. Nechci si svůj pocit užít. A vůbec mi nedochází, že ani nejlepší fotka nedokáže věrně reprodukovat tu nádheru, které jsem byl svědkem při ranním východu slunce. Nedochází mi, že ani nejlepší fotograf nevtiskne fotografii tu úžasnou chuť, kterou má dnešní oběd.

Okamžitá odměna

Není lepší o tom všem básnit večer u skleničky v kruhu nejbližších? V kruhu opravdových posluchačů a ne v síti anonymních sledovatelů, které můj pohled na podzimní mlhu vůbec nezajímá? Jenže…je tu magický „lajk“. Ocenění, které se mi dostane několikrát za den. I když o jejich upřímnosti by se dalo polemizovat, je to okamžitá odměna. Okamžité ukojení vlastního ega. Večerní posezení se tímto odsouvá na druhou kolej…není se co divit. Pokud vyprázdním přes den celý zásobník prožitků do sociálního světa, tak večer už si vlastně nemáme ani co říct.

Sám se pak přistihnu při činu, kdy místo vzrušené konverzace v útulné restauraci, sleduji denní prožitky druhých a posílám lajky zase zpět. Tento smutný obraz přeruší pouze číšník, který, k mé velké radosti, servíruje večeři. Že by konečně důvod ke konverzaci? Omyl. Pouze tradiční focení, odeslání na sociální sítě a hurá už mi chodí lajky zase zpět.